Duch místa bývalého benediktinského kláštera svatého Gabriela v Praze na Smíchově po letech chátrání ožívá. Unikátní objekt v beuronském stylu láká umělce, kulturu a veřejnost.
Komplexu kláštera svatého Gabriela na pražském Smíchově se Gabriel Loci neříká nadarmo. Takzvaný „genius loci“ neboli „duch místa“ zde rozhodně nechybí a vychutnat si jej nyní může každý, kdo na kopec nad rušnou Holečkovou ulici vystoupá.
Ještě donedávna se kolemjdoucí mohli jen dohadovat, jaká tajemství se skrývají za vysokou zdí, za níž vzbuzovala zvědavost vykukující věž monumentálního novorománského kláštera s kostelem. Dnes už ale mohou zažít pocit úžasu, když stanou před památkou o rozloze celých jedenácti tisíc metrů čtverečních. Léta opuštěný, prázdný prostor znovu ožívá.
„Chceme vrátit na toto unikátní místo lidi a život,“ říká Miroslav Kosnar, ředitel investiční společnosti Cimex Invest, která od loňského roku objekt vlastní a provozuje. Naplnit vize na revitalizaci se prozatím daří. Gabriel Loci minulý podzim hostil největší přehlídku současného designu Designblok, který se zde letos v říjnu uskuteční zas, ale taky pražský fashion week a další kulturní i společenské akce. Interiéry je totiž možné si pronajmout a uspořádat zde oslavu či večírek.
Například poté, co si novomanželé řeknou své „ano“ v přilehlém kostele. „Letos v létě jsme otevřeli divadelní scénu a kino pod širým nebem,“ říká Kosnar, zatímco se schováváme pod slunečníky v místním baru. I jeho otevření je cesta, jak sem přitáhnout Pražany a turisty. Magdalena Dvorská ze stejné společnosti dodává: „Přes léto jsme otevřeli kavárnu, kino a snažili se vymyslet zajímavou dramaturgii letní scény, nyní pracujeme na projektu pro zimní měsíce. Objekt kulturně ožil a rozhodně s nápady nekončíme.“
Jedineční beuroni
Rozlehlý historický areál oslní už zvnějšku. Ještě větší překvapení se ale nacházejí uvnitř, návštěvník se až zdráhá uvěřit, že objekt na konci 19. století skutečně obývaly benediktinské jeptišky. Naopak mu přijde, že se ocitl ve filmovém ateliéru mezi vystavěnými kulisami – podle toho, jaký snímek se zrovna točí, ať už historický blockbuster, nebo krimi. Filmaři ostatně prostory s oblibou využívají. Nedávno například před klášterem při natáčení studia Marvel vyletěl do povětří automobil. Na jaře zde vznikal televizní seriál Netflixu Na západní frontě klid, na české scéně zase seriál Specialisté.
Pestrost jednotlivých místností je výsledkem sto třiceti uplynulých let, které se vepsaly do podoby i ducha celého komplexu. Od roku 1891 nejprve sloužil ženskému řádu benediktinek, vyznávajících takzvané beuronské učení. To má svůj původ v malé jihoněmecké obci Beuron, kde sídlilo arciopatství. Za kancléře Otto von Bismarcka probíhaly proticírkevní boje, a němečtí mniši v důsledku toho prchali do sousedních zemí, což vedlo i k výstavbě kláštera.
Beuronský styl se v té době v Česku těšil velké oblibě, například v pražských Emauzích nebo smíchovském Sacré Coeur, a byl to právě představený emauzského kláštera, který nově příchozí beurony uvítal. Za finanční podpory hraběnky Gabriely Sweerts-Sporckové následně započala stavba. Dokončení se sice nedožila, pojmenovali ji ale podle jejího patrona.
Zlatá socha archanděla Gabriela vedle hlavního oltáře vévodí i samotnému kostelu, dominantě areálu, který se jmenuje podle události Zvěstování Páně. Neřekne se mu ale jinak než kostel svatého Gabriela. Dvoulodní bazilika v novorománském a novogotickém stylu uchvátí zejména svým interiérem.
Beuronská umělecká škola, kterou založil malíř Peter Desiderius Lenz, kladla velký důraz na umělecké pojetí víry. Vnitřní prostory jsou proto plné pestrých fresek a v křesťanských monumentech nevídaných maleb, které připomínají starořecké nebo egyptské umění. Jde o jedinečný styl, protože beuroni se od ostatních katolických řádů chtěli odlišit. Impozantní postavy v nadživotní velikosti nebudí hrůzu, a když zasvítí slunce a osvětlí svatozář nad jejich hlavami a celý kostel rozehraje barvami, jde skoro o zázrak.
Dlouhý příběh se šťastným koncem
S podobnými magickými úkazy se člověk setká i uvnitř kláštera. Když kráčí po dlouhých křížových chodbách, míjí barevná vitrážová okna a malované fresky. Dříve zdobily každou klenbu, dnes jde spíše o raritu. Gabriel Loci totiž pamatuje i pochmurnější kapitolu historie než jen umělecké duchovní období benediktinů. Sílící protiněmecká nálada je na počátku 20. století z Česka vyhnala a klášter připadl ministerstvu pošt a telegrafů. Následně se z něj stalo Poštovní muzeum a po druhé světové válce poštovní poukázková ústředna. V rukou České pošty nakonec zůstal až do roku 2020.
Všechny tyto události zanechaly v areálu svou stopy a vysvětlují, jak je možné, že se hned vedle historické fresky nachází umakartová náhražka zdiva, linoleum nebo nevkusný latexový pastelový nátěr, díky kterému má návštěvník pocit, že se namísto v klášteře z 19. století ocitl v paneláku. Za komunismu se rušily církevní řády a většina původního umění byla zamalovaná nebo poničená, takže v areálu najdeme jen fragmenty fresek. Přes jednu tak zcela bez respektu k historii místa vede vzduchotechnika. Absurdních setkání historie a dědictví totality je v areálu požehnaně.
Některé prostory se však přece jen podařilo zachovat v původním stavu. Jedná se o kryptu, rozprostírající se přímo pod oltářem kostela, jejíž tajemné podsvětí dnes láká především filmaře. Dále trezorovou místnost s robustními, přes století starými trezory, které kdysi střežily mnohé církevní poklady, a knihovnu s dochovaným nábytkem. Na místě jsou sice jen prázdné regály bez knih, stačí ale nasát vůni naolejovaného dřeva, a člověk má před očima obrázek jeptišek šplhajících po historickém kovaném žebříku pro svazek ke studiu. Sloupový sál oslní nejen impozantními sloupy a zdobenými klenbami, ale také ozvěnou: stačí promluvit, a hlas zavibruje prostorem, až z toho naskočí husí kůže.
Nacházíme se totiž v kapitulní síni, kde se scházela celá komunita. Zde se jeptišky zpovídaly ze svých hříchů a musely být před Bohem – a duchovními – slyšet.
Názorným příkladem spletité historie Gabriela Loci, kde duch místa prostupuje každým koutem, je takzvaná Rajská zahrada. Přezdívá se jí tak proto, že to kdysi bývala skutečná zahrada, kde sestry pěstovaly bylinky. Pošta ji zakryla skleněnou střechou a těžko lze uvěřit, že za chodu úřadu tam až ke stropu stály balíky složenek. Nynější sloupy jsou sice repliky, ale alespoň v novoromantickém stylu. Dnes jde o nejvýznamnější místnost areálu, kde se pořádají nejrůznější společenské akce.
Ráj umělců
Do areálu se loni vrátilo i umění. Poslední ročník Designbloku dokázal, že historické prostory sluší současnému designu. Pod taktovkou umělce Jana Plecháče například v Rajské zahradě vyrostlo 222 štaflí, a dokonce se opět zazelenala. „Gabriel Loci je nádherné, magické místo a je splněný sen, že se festival může konat právě zde,“ pochvaluje si jeho ředitelka Jana Zielinski. „Kontrast původních fresek se současným nábytkem nebo módou je velmi působivý, a design se tak dostane do jiného kontextu než v čisté galerijní prostoře,“ zmiňuje přidanou hodnotu místa.
Mezi freskami vzniká i samo umění. Bývalé cely jeptišek se proměnily v ateliéry malířů, sochařů nebo módních návrhářů. „Umělecké ateliéry zde vznikly na podporu mladé tvorby v České republice. Korona zasáhla všechny sektory a my jsme se snažili vymyslet podporu, která pomůže a zároveň oživí objekt, ze kterého umělecká atmosféra dýchá,“ říká Magdalena Dvorská. Inspirativnější prostředí pro tvorbu by se skutečně těžko hledalo.
Čerpají z něj i mladí výtvarníci, studenti Akademie výtvarných umění v Praze Laura Limbourg a Jan Soumar, kteří tam nalezli útočiště poté, co se v důsledku pandemie zavřely školy. „Když si potřebuji odpočinout od práce, jdu se projít po chodbách a historie na mě dýchá ze všech stran,“ popisuje místní genius loci umělec, který se věnuje figurální malbě a z jeho obrazů vystupují deformované postavy zobrazující vztah člověka s moderními technologiemi. V ateliéru se připravoval i na společnou výstavu se svou partnerkou Laurou (výstava je až do poloviny září k vidění v pražské The Chemistry Gallery).
Její díla zase upoutají specifickou technikou, kdy se pestré barvy na plátně trochu rozpíjejí a budí dojem, že prosvítají. Inspiraci vítězka Ceny kritiky za mladou malbu Laura Limbourg nečerpá přímo z prostorů kláštera. Jsou jí převážně její dojmy z cest do jihovýchodní Asie, její obrazy poukazují i na problematiku sexuální turistiky či podřadné postavení žen v tamní společnosti. To ale neznamená, že na ni duch místa nepromlouvá. „Vždycky si představuji, jak tu na sluníčku sedávaly jeptišky a co všechno se tu asi v minulosti dělo,“ popisuje Limbourg chvíle, kdy s Janem zavítají do Rajské zahrady, pro niž mají oba slabost.
Bývalý benediktinský klášter se v budoucnu pravděpodobně promění v hotel. Současný majitel však ještě neučinil finální rozhodnutí. „Areál jsme převzali ve velmi špatném technickém stavu, je potřeba rozsáhlá rekonstrukce a musíme pečlivě zvážit, jaké řešení bude nejvhodnější,“ říká Miroslav Kosnar, jenž náklady na opravu odhaduje na přibližně dvě miliardy korun. Plány navíc pozastavila koronavirová krize, která značně zasáhla hotelový sektor.
Než se ukáže, co bude s magickým Gabrielem Loci dál, jeho výjimečný duch bude sloužit umění a veřejnosti. „Když se tu koná nějaká společenská událost, celý prostor vibruje neskutečnou energií,“ popisuje ředitel atmosféru, kterou je zde možné zažít stále častěji. „Nejdůležitější pro nás v tuto chvíli je, aby Gabriel dělal lidem radost,“ uzavírá.
Zdroj: www.lidovky.cz